(příběh opět pokračuje)
Uplynul čas a Džidžura byla stále
bachratější. Když jsem ji pozorovala, trochu jsem se bála, kolik těch koťat
bude. Obvykle kočky mívají 3 – 5 koťat, ale kamarádka mluvila i o devíti…!
Bydlela už samozřejmě u nás, kočky
ji chtě nechtě respektovaly. Nedá se říct, že přijaly – ale to je běžné. Kočky
se přátelí obvykle jen jako koťata ze stejného vrhu, nebo matka a dcera.
Všechno ostatní záleží na povaze. Kočka prostě není smečkové zvíře.
Jak její těhotenství postupovalo,
začali jsme rozmisťovat po té části domu, kde se pohybovala, krabice. Dost
velké, aby se tam vešla na porod a pak s koťaty, dost vysoké, aby koťata
po pár dnech nevylezla ven. Vystlali jsme je starými tričky a ručníky.
Džidžura o ně nejevila zájem.
Chystali jsme je v místech, kde by si mohla připadat krytá a chráněná. Což
ovšem v domácnosti s dvěma dalšími kočkami je pouhá iluze. Možná
proto ten nezájem. Jinak se pokoušela pronikat do všemožných koutů, kam by ale
krabice nešla umístit.
Po baráku bylo asi pět krabic, občas jsme
o ně zakopávali, kočka už se pohybovala trochu ztěžka. Několikrát se pokoušela
proniknout otvorem pod vanu, ale břicho už bylo moc velké. Zhrozila jsem se, že
by rodila pod vanou – kdyby se narodilo nějaké kotě mrtvé, jak bychom je zpod
vany dostali? Tak jsme dali do naší miniaturní koupelny ještě jednu krabici. To
už tam skoro nebylo k hnutí. Zbytečně jsme ji nevystýlali, jednak by se
hadry zacákaly, jednak hned vedle je špindl, kde bylo několik našpiněných
ručníků. Bohužel to byla ta krabice, co má na dně několik kulatých, dost
velkých otvorů; ale vhodnější krabice už prostě došly.
Posledních pět dnů před porodem se
na mě Džidžura pořád lepila, nechala si hladit bříško, lísala se, dívala se
rozrušeně a vyčítavě, když jsem musela odejít. Každé ráno, hned jak jsem přišla
do obýváku, jsem pohledem kontrolovala břicho – pořád nic.
V úterý 27. 4. byl úplňkový den. To bývá hodně porodů, v nemocnicích by mohli vyprávět. Džidžura si poprvé vlezla dobrovolně do jedné z krabic, ale brzy byla zase venku a už o ni nezavadila.
Kolem osmé večer si za mnou vlezla na gauč a všimla jsem si, že zadečkem trochu špiní. Aha, tak asi budeme rodit na gauči. Zase jsme tam roztáhli ručník a tričko. Povalovala se tam a nastavovala bříško, pak dostala nejistý výraz, hlasitě mňoukla a vylezla jedna malá pacička.
Jenže po chvíli se zase zatáhla. To se stalo během cca 10 minut třikrát nebo čtyřikrát. Střídavě jsem jí dávala reiki a hladila ji. A pak se to stalo.
Zčistajasna zavřeštěla, proměnila se v běsnící monstrum, skočila po mně a strašlivě mě pokousala. Ne jednou, víckrát. Taky podrápala. Seskočila z gauče a utekla do koupelny. Za chvíli jsem běžela za ní a za mnou kapala krev. Než jsem se umyla, bylo první kotě venku.
Pak jsme měli jiné starosti. Byla jsem patrně chvíli v šoku, ne tak jak se to běžně říká, doopravdy: bylo mi mdlo, chtělo se mi zvracet, musela jsem si sednout. Salim mi ošetřoval ruce. Měla jsem pokousané všechny prsty, dlaně na třech místech, něco bylo asi prokousnuté skrz. Ještě tak nejlíp dopadlo koleno, asi proto, že jsem měla na sobě tepláky.
Škrábance jsou celkem zanedbatelné, ale kousnutí je vlastně bodná rána. Ty se vyznačují tím, že skoro nekrvácí, ale velmi bolí. A pokud jde o kočičí nebo psí zuby, mají na sobě spoustu bakterií, které tak proniknou hluboko do masa a způsobí zánět, který může být velmi nebezpečný. Salim mi na všechno napatlal hemagel a na nejhorší ránu na prsteníčku pravé ruky dal speciální prodyšnou náplast. Oboje jsou to úžasné vychytávky. Šok už mě přešel a jako psychoterapii jsem se rozhodla podívat na Džidžuru.
Byl hodná, olizovala kotě. S určitými obavami jsem natáhla pomalu ruku. Nechala se pohladit, dokonce i mládě. Dívala se na mě pohledem, ve kterém bylo napsáno: promiň, ale nemohla jsem jinak.
Prostě zpanikařila, když přišel první velký stah, nevěděla, co se v ní děje. Možná taky kotě bylo trochu větší, kočka je drobná. Nebo má úzké porodní cesty. Každopádně porod trval dlouho a křičela pokaždé, když přišlo na svět další kotě. Ale už byla hodná, čumáčkovala, olizovala mi ruku, lísala se, prostě odprošovala.
Mezi prvním a posledním kotětem uplynuly dvě hodiny a deset minut. První tři jsou černobílá, poslední je černé. Nic mourovatého.
Po čtvrtém kotěti už jsme byli tak unavení, že jsme šli spát a doufali, že tohle bude poslední.
Komentáře