Každý chovatel zvířat si je jist, že jeho zvířátko ho miluje. I kdyby to byla pakobylka indická. U tradičních společníků, vlastně členů rodiny, jako jsou psi nebo kočky, se pochybnosti vůbec nepřipouští.
Ostatně zpochybňovat zvířecí lásku nehodlám. Kočky mám už víc než dvacet let, v rodině jsme měli i pejsky. Kdo by neznal onen hluboký oddaný pohled, při kterém člověku zatrne v duši a v srdci se rozhostí mír a láska…
Kočka je pro mě symbol krásy, elegance, zdatnosti, samostatnosti – prostě nejúžasnější zvíře na světě. Jenže žiju se Salimem.
Salim má v sobě výchovu venkovského kluka, kterého učili házet po kocourech kamínky. Bylo těžké ho to odnaučit. A nevím, jestli opravdu úspěšné. Na druhé straně, když jsem si do jeho domu přinesla kočku, a pak přišly další, časem se s objekty mého zbožňování smířil.
Znáte knížky Gabra a Málinka? Vzpomínáte, jak v některém dílu Málinka hájí lásku zvířat ke člověku, zatímco Gabra trvá na tom, že „chcú enem nažrat“? A že zamňoukání kocourka při vstupu do světnice není pozdrav, ale že tam jasně slyší „Máš? Dáš?“
S tímhle postojem se Salim zcela ztotožnil. Když jsem se rozplývala nad kočkou vrnící mi v náručí, Salim se nedal:
„Je to jasnej mášdáš, slyšela bouchnout dveře od ledničky, jaks vytahovala to maso. To víš že se teď od tebe nehne. Je to mášdáš a nic jinýho, zbav se iluzí!“
Ne že by se mu podařilo otřást mou vírou ve zvířecí, konkrétně kočičí lásku, ale přece jen… Když jsem viděla kocoura, tehdy to byl Zrzunda, jak Salimovi sedícímu v křesle vylezl až na hruď a dával mu pusinky, musela jsem bojovat s hořkou závistí. Ale stačilo cinknout v kuchyni lžící o misku a v tu ránu byl kocour tam. Jenže pocit zadostiučinění se nedostavil – věděla jsem, že mě čeká totéž, když se budu s chlupáčem mazlit a Salim vyndá salám z lednice.
A jsou i horší. Kočka Pepina bylo to nejbázlivější kotě, které kdy k nám z ulice přišlo. Asi čtvrt roku jsme se jí nedokázali vůbec dotknout, teprve po půl roce jsem ji někdy mohla krátce pohladit nataženou rukou.
Po koťatech se to poněkud zlepšilo. Pohladit se nechá jakžtakž bez odporu, když už se jí nezdařilo včas se tomu vyhnout. Pochování v náručí chvíli vydrží s pohledem „když to teda musíš mít“.
Zato když svačíme, vyleze na gauč, postaví se mi na stehno, vrní, otírá se hlavou o můj krk a dává zřetelně najevo, že je „kóška kamóška“ a neměla bych na ni zapomínat.
Jasně že zvířecí láska existuje, o tom není pochyb. Ale když krájíte maso na guláš nebo si mažete chleba paštikou a vaše zvířátko se může přetrhnout samou pozorností, zůstaňte nohama na zemi. Je to ryzí, upřímný, ničím nezkalený mášdáš.
Komentáře