(příběh pokračuje)
Kocour Gigi, když si ho majitelka odnesla, byl druhý den zase u nás. Seděl na dvoře, ňuchal do prázdných misek, do kterých jsem mu předtím sypala, a prosebně se na mě díval.
Sice tady byl příkaz nekrmit, ale… já nejsem přesně ta osoba, která by to dokázala respektovat. S výčitkami svědomí jsem mu semtam přihodila něco do těch misek, které stále byly na dvoře. Někdy se stalo, že jsem ho dva dny neviděla, ale většinou u nás trávil mnoho hodin denně.
Dokonce jednou, když v noci mrzlo, jsem ho vzala dovnitř. S obavami, jestli se kočky nepoperou, ale nic se nestalo. Ani loužička, byl evidentně zvyklý chodit na záchod.
Říkali jsme mu Gigi, podle majitelky. Bylo mi divné, že je rozhodně víc u nás na dvorku a ve větvoví, když má doma vyhřívanou boudu. Jednou jsem paní zavolala, že je stále u nás, ale odbyla mě a pak už jsem to neřešila.
Jednoho dne přišel Gigi a uvelebil se na římse, ve svém oblíbeném prázdném truhlíku. Vyhlédla jsem na dvůr a hle, byly tam další dvě kočky. Vlastně kocouři. Oba mourovatí, jeden víc šedý, druhý víc do hněda. Upřeně Gigiho pozorovali a nehýbali se.
Takhle začínají kocouří bitvy. Po fázi pozorování se začnou zvolna obcházet a tenkými něžnými hlásky na sebe mňoukají, nejspíš aby oklamali člověky, že se nic neděje. Pak, pokud jeden nevycouvá, se na sebe vrhnou a nastane surová mixna.
Ovšem vždycky je to férovka, jeden proti jednomu. A tady byli dva. Co to má znamenat?
Navíc Gigi, mladý, nezkušený a maličký, vůbec nevypadal, že se jich bojí.
Celkově to spíš dělalo dojem, jako by přišli za nevěstou. V tom jsou kocouři velkorysí, klidně počkají, až si to kamarád s hárající kočkou vyřídí, třeba i tzv. stojí ve frontě s vědomím, že na ně dojde řada. Jenže tohle je přece vykastrovaný Gigi!
Vím, že se homosexualita vyskytuje i u zvířat, několikrát jsme měla příležitost to pozorovat a leccos přečetla. Ale tři takoví kocouři v jedné nevelké vesnici, dokonce na jednom dvorku?!
Oba mourci se u nás začali objevovat pravidelně, i když jsme je zaháněli. Gigimu to zjevně nebylo proti mysli. A pak jsem jednou vyhlédla na dvůr. Nad schody na zahradu byl malý Gigi a na něm ten hnědý mourovatec. Měla jsem strach a vyběhla na schody. Okamžitě utekli – ale ty pohyby, co jsem mezitím zahlédla, byly dost jednoznačné… Ostatně se nerozprchli, hnědák běžel k plotu a Gigi za ním…
„Říkal jsem, že je to kočka!“ vykřikoval Salim vítězně. Nojo, ale copak majitelka nerozezná svého kocoura? Ještě chvíli nám to vrtalo hlavou, ale pak se jednoho dne mihla na zahradě dvě černobílá zvířátka vedle sebe. To o něco menší byl evidentně Gigi, respektive teď už naše třetí kočka, větší byl zřejmě opravdový Gigi. Rozložení černé a bílé na kožichu bylo skoro stejné.
Tím se to sice vysvětlilo, ale třetí kočka už nám definitivně zůstala na krku. Navíc se zanedlouho ukázalo, že je březí. Co probůh budeme dělat s koťaty? Jsme na vesnici a kdo chce kočku, už ji má, nebo si nechá nějakou z ulice.
Jak ji pojmenovat? Zvykli jsme si říkat jí Gigi, tak jsme chtěli nějaké podobné jméno. Čičinka se přímo vnucovala, ale nechtěli jsme. Vymyslela jsem krásné jméno Čičorka, ale nebylo to nic platné. Salim jí prostě začal říkat Džidžura a mně nezbylo než se přizpůsobit.
Žere pořád jako kyselina, koneckonců jako těhotná k tomu má právo. Postupně se začala roztahovat v naší domácnosti. Rozhodla se, že Vinciho oblíbené místo na komodě bude její, a kocour je s určitými rozpaky vyklidil. Vycházejí spolu dobře, s Pepinou hůř – trochu vrčení na obou stranách, ale jinak celkem klid. Všichni žerou ze stejných misek a střídají se na záchodě. Ne moc často, spíš chodí všichni ven.
Džidžura je jinak miloučká, mazlí se a utěšeně jí roste bříško. Ach jo.
Komentáře