Jakmile nastaly první známky blížící se karantény, národ udělal to, co se dalo čekat. Z obchodů zmizela rýže a těstoviny, některý alkohol, nebylo možno sehnat kvasnice (pro Čechy: droždí). Objevili se první jedinci v rouškách a nikdo netušil, že za pár dní to bude povinnost.
Pro mě to znamenalo domácí vězení. První den povinných roušek jsem se vydala do obchodu, místo roušky bavlněný šátek po kovbojsku přes nos, pod bradou zahrnutý. V obchodě se mi udělalo strašně zle. Uvolnila jsem si šátek pod bradou, abych mohla dýchat spodem, a díky tomu jsem dokázala projít Albertem a zaplatit bez úhony. Jenže jsem ještě musela do Penny pro kočičí konzervy a tam už to bylo horší. Nezbylo než rychle utéct a před obchodem vzít zavděk odpadkovým košem…
Navíc kvasnice nebyly tam ani tam. Naštěstí u nás v Podolí prodávají krájené, zabalené v papírku a mikrotenovém sáčku.
Od té doby jsem byla zavřená doma, s možností vyjít jen na zahradu – byla ovšem dost zima. Můj životní prostor se smrskl na pár čtverečních metrů. Jednou týdně nakoupil Salim.
Salim mimo to chodil do práce a kdykoli při návratu začenichal, že tady něco smrdí. Vyčistila jsem kočičí záchod, což bylo zbytečné (většinou chodí ven) a stejně to nepomohlo. Hledali jsme všude a nic. Jen smrad sílil. Tedy podle Salima, já jsem nic necítila.
To není nic divného. Čichové buňky při stálém zápachu otupí, a já jsem trávila 90% času v obýváku propojeném s kuchyní.
Nakonec jsme došli k názoru, že je zřejmě pod gaučem mrtvá myš. Mohla by ji polomrtvou přinést kočka, třeba při větrání, z obýváku vedou dveře přímo na dvůr. Myš by zaběhla pod gauč a tam zdechla. Nojo, jenže pod gauč se nedá dostat a pohnout s ním znamená vystěhovat půl místnosti.
Smrad stále sílil.
Po třech týdnech, kdy už si lidé netroufali bez roušky ani vynést koš do popelnice, mi Aťka z Náchoda poslala štít. Jela jsem si ho vyzvednout do Brna do podniku, kam je jejich firma dodává, a při návratu nakoupila.
Když mi Salim pomáhal vynosit věci z auta, málem ztratil vědomí: „Ten smrad je z tý tašky!“ Podal mi mou kabelku, která tři týdny nerušeně odpočívala v obýváku.
Vytahala jsem obsah na stůl – a vskutku! Mezi složenou igelitkou a brožurkou trapsaveckých miniatur byl světle hnědý předmět mrtvolného odéru. Naše podolské kvasnice, vzhledem k nevolnosti v rychlosti odložené před třemi týdny do kabelky, se roztekly do velikosti a tloušťky pohlednice.
Některé věci bylo třeba vyhodit, kabelka visela tři měsíce na dvoře na větvi. Uznejte sami: mohlo by se toto stát v jiné době než koronavirové?
Komentáře