Napadl sníh a ležel skoro dva týdny. U nás na jižní Moravě je to vzácnost, která se nestává každý rok. A taky mrzlo, celkem dost.
U dveří, které vedou z obýváku přímo na dvůr, se objevila kočka. Černobílá, menší. Postávala tam a nahlížela přes sklo do místnosti. Řekla jsem si, že v tom hlubokém sněhu asi těžko něco uloví, a dala jsem jí ven poloprázdnou misku, kterou nedojedly naše rozmlsané kočky.
Máme dvě. Černou kočku Pepinu, starší dámu, je jí jedenáct let a něco už v tomto domě pamatuje. Mimochodem, je to mimořádná lovkyně. Asi proto jí nejde jen tak nějaké žrádlo pod nos. Ví, že by se dokázala uživit i bez nás, a občas to dává najevo.
Druhá kočka je vlastně kocour. Mladý, zrzavý, vykastrovaný. Je u nás jen pár dní, je to dědictví po kamarádce Poty, která zemřela na Vánoce. Poty byla malířka a kocour se jmenuje da Vinci. Jezdila na celé léto do Řecka, a tak by Vinci loni i předloni u nás. S Pepinou si museli vyřešit kompetence, ale už si na sebe zvykli.
Třetí kočka vyžrala misku úplně do dna,
vylízala přischlé zbytky. Přidala jsem jí ještě granule a zmizely v ní,
než jsem se otočila. Vzala jsem čistou misku a dala jí další granule do zásoby.
Taky se do nich pustila. Zkusila jsem ji pohladit. Ucukla, ale jen o kousek.
Vlastně vůbec nevypadala na toulavou
kočku. Ani nebyla hubená. Druhý den už jsem jí nosila ven granule každou chvíli
a podařilo se mi ji vzít do náruče. Vzala jsem ji domů, aby se ohřála. Seděla
mi na klíně, lísala se hlavou do dlaně, ale byla ostražitá. Takže se mi
nepodařilo zjistit základní věc – jestli je to kočka, nebo vykastrovaný kocour.
Byla jsem pro kocoura, podle tvaru
hlavy. Říkali jsme mu Černobyl. Pak ale Salim prosadil svůj názor, že je to
kočka. Podle velikosti a podle mazlení. Chtěl jí říkat Bělka (ačkoli černé na
ní bylo víc), já Beruška, nakonec z toho vyšla Běluška.
Několikrát denně se přišla ohřát a žrala jak kyselina. Při každém nečekaném zvuku chtěla utíkat. Když jednou Salim spustil v kuchyni odšťavňovač, dokázala při pokusu uniknout skleněnými dveřmi na dvůr vyskočit skoro dva metry vysoko.
Naše kočky se rozhodly situaci řešit po
svém. Pokud byly ve stejné místnosti, ignorovaly ji. Když šly ven, vrhly se k její
misce. Přestože doma nechaly své misky poloplné, jednu s masem a jednu s granulemi,
skočily za dveřmi na tytéž granule v misce té vetřelkyně a snažily se, aby
v ní pokud možno nic nezůstalo. Marně, stejně jsem tam zase doplnila
zásobu. Naopak Běluška jejich domácích misky respektovala, nanejvýš zkusmo
kousek ochutnala, když tam nebyly, a pořád se opatrně rozhlížela, jestli se
nedívají.
Ne že bychom třetí kočku potřebovali.
Tři kočky na dva lidi, to je přesilovka. Už třetí den jsme inzerovali na
obecních stránkách, že je kočka u nás. Bezvýsledně. Přemýšleli jsme, kde se
vlastně vzala. Nevypadala na potulnou kočku. Byla pěstěná, nebyla vyhublá,
potulným kočkám trvá déle, než se nechají pohladit. Řekli jsme si, že nejspíš
majitele odvezli s covidem do nemocnice, takže jen narychlo vypustil kočku
a nepostaral se.
Takhle to bylo asi dva týdny. První dny naše kočky vypuštěné na dvůr obvykle pronásledovaly přivandrovalkyni až na zahradu nebo na půdu, nebo někam, kam jsme nedohlédli. Potom nastalo jakési příměří. Pepina i Vinci dávali najevo, že doma nebo na dvoře vlastně žádná cizí kočka není, a oni to moc dobře ví! Okázale se točili zády a zaujímali nadřazené postavení, ale už byli v klidu. To vypadalo slibně. Když už bychom si museli Bělušku nechat, snesou se.
A pak se najednou ozval telefon, a v něm majitelka – z druhého konce vesnice. Teprve dnes si přečetla zprávu na internetu. Kocour (měla jsem pravdu!) se jmenuje Gigi, je mu rok a půl a za tu dobu už jim utekl mnohokrát, prostě má takovou povahu. Když ho nikdo nekrmí, zase se vrátí. Tak jsme jí pomohli Černobyla / Bělušku / Gigiho nacpat do přenosky. Vlastně jsme byli rádi, že má svůj domov a že jsme zase jen ve čtyřech. Ale když se podívám přes sklo dveří na dvůr a nikdo tam není, už se mi trochu stýská
Komentáře