Po třech týdnech karantény jsem konečně vyrazila mezi lidi. Povinnost roušky mě odsoudila k domácímu vězení, dělá se mi v ní zle. Ale protože kamarádka Aťka mi poslala štít z plexiskla, řekla jsem si, že půjdu nakoupit.
Tedy, věděla jsem, že štít roušku nenahradí. Aspoň podle nařízení. Tak jsem si vzala s sebou pro jistotu respirátor. Ne že by to s ním byla nějaká hitparáda, ale nezvracím a vydržím to.
Abych byla upřímná, taky mě táhla do obchodu zvědavost. Šla jsem v „důchodcovské“ době. Za pár dní mi bude 66, takže na to mám právo. Byla jsem zvědavá, jestli budu muset ukazovat občanku. Naposled se mi to kvůli věku stalo na vandru v hospodě, to mi bylo asi 32. Tak co, vypadám aspoň o trochu mladší, nebo si dělám zbytečné iluze?
Zamířila jsem do Lidlu. U vchodu stál strážce a hned mě zastavil. Zatetelila se ve mně naděje.
„Paní! Nemáte roušku!“ smazal ji vzápětí.
„Mám přece štít,“ pokusila jsem se.
„To mě nezajímá! Musíte mít roušku!“ přikázal tónem, který si moc dobře pamatuju z policejních kontrol v předrevolučních časech. Kdy on ještě tahal kačera.
Během dialogu byl ode mě vzdálen méně než metr. Ale nechtěla jsem dělat problémy, tak jsem nasadila respirátor a šla dovnitř.
Hned zkraje mě překvapila dvojice, kterou jsem odhadla na stěží padesátníky. Ale co, někdo prostě vypadá mladší. Já to zjevně nejsem. Ale když jsem se trochu rozhlídla, bylo tam těch odhadovaných padesátníků spousta. A taky čtyři ženy, kterým nemohlo být víc než třicet.
To mě pobouřilo, ale vzápětí jsem se přímo naštvala. Někde mají rohlíky balené v sáčcích po pěti a po deseti. V Lidlu ne, ale budiž – kdyby měli u volně sypaných rohlíků rukavice. Ani náhodou. Ne že by v prodejně nebyly, viděla jsem je u zeleniny, ale musela bych se vracet přes půl plochy nazpátek. Tak jsem si obrnila ruku pytlíkem, nabrala své čtyři rohlíky a nevšímala si, že se zároveň se mnou prohrabují v pečivu další dva lidi, z toho jedna ta mladice. Že by se dodržovaly nějaké rozestupy před pokladnou, to už jsem nepředpokládala a měla jsem pravdu. O nějaké dezinfekci nemohla být řeč, krom mé v tašce.
Tak jsem to při odchodu všechno vyjmenovala tomu strážci. S důrazem na ty čtyři ani ne třicítky, to ostatní asi není jeho starost. Přišel zase ke mně na dosah pokrčené ruky.
Třeba blbě slyší.
Ještě jsem musela do Tety pro barvu na vlasy. A to byl úplně jiný přístup. Pustili mě tam se štítem a chtěli po mně občanku!
Komentáře