Koncem roku 1978 jsme slavili Silvestra na vandru na Brdech. Děti (3 a 2 roky) jsme nechali u Rikiho rodičů v blízkém Nižboru. Odpoledne jsem šla pro vodu bez bundy, jen v košili, a vyhrnula jsem si i rukávy. U velkého ohně (bylo nás tam 30 i víc) bylo teplo, takže jsme sice cítili, že teplota klesá, ale ne tolik. Ovšem pak to nastalo!
Zatímco kamarádi uléhali nad ránem ve srubu, my jsme se vydali na vlak. A byla to hrůza! Měla jsem celkem tenký maskáč, asi ani rukavice, určitě ne čepici. Nasadila jsem si na hlavu kapucu, ale vlasy mi lítaly ven a okamžitě od dechu namrzaly. Protože byl vítr, fackovaly mě, že jsem měla odřenou tvář.
Dorazili jsme na zastávku, ale nic nejelo. Vlak měl přes hodinu zpoždění, na zastávce v polích nebylo kde se schovat. Skákali jsme a pobíhali s bágly na zádech, aby nás hřály. No, nějak jsme to přežili a dorazili do Nižbora. Nejprve nás seřval táta, jaktože jdeme tak pozdě?! Později jako železničář pochopil, že to jinak nešlo, protože vlaky nabraly takové zpoždění, jaké nikdo nepamatoval.
V Praze jsme viděli na cedulích, že náš vlak má zpoždění 6 hodin. Měli jsme místenky a vůbec nebylo jednoduché přesvědčit dráhu, že prostě pojedeme prvním rychlíkem do Brna a že nám jízdenky zůstanou v platnosti! Byla jsem rozhodnutá vyvolat povstání – šlo by to snadno, takových nás tam byla spousta – a pak se naštěstí dráha vzpamatovala a každý jel tím, co jelo nejdřív.
Ve vlaku všichni záviděli našim klukům. Vytáhli jsme totiž spacáky a zabalili je do nich. Kvůli mrazu bylo zamrzlé topení, takže sníh, který vítr cestou nafoukal do netěsnících oken, vydržel neporušený až do Brna. To píšu pro představu, jak teplo bylo v kupé.
Kolem půlnoci jsme byli v Brně. (Původně jsme měli přijet kolem 18. h.)
Nastoupili jsme do tramvaje a byli jsme jediní, kdo si v ní sedli. Sedět na sedadle bylo totiž jako sedět na kusu ledu. Ale stát s velkým báglem na zádech a se spícím dítětem v náručí, těžko bychom se rukou přimrzající k tyči udrželi.
Byli jsme mladí a zdatní, děti otužilé, a tak nikdo z nás neonemocněl. Dnes nad tím zírám a žasnu. Když je to třeba, člověk vydrží mnohem víc, než by od sebe čekal.
Komentáře