Cesty

Jsou lidi, kterým volnost stačí
jen na úrovni vlastní cely.
Ženou se k smrti, aby měli
to co má soused, a pokud možno dražší.
I to je cesta svého druhu
a oni po ní vysíleně kráčí.
Po celý život v bludném kruhu.
A pak jsou druzí, kterým znějí v hlavě
závratný tóny. Ti kašlou na pohodlí
a jestliže se vůbec někdy modlí,
tak k ohni, lesům, potokům a trávě
a k slunci, ať udělá z deště duhu.
A jejich cesta míří nesmlouvavě
někam, kde nelze chodit v kruhu.
Co ještě patří k rytmu týhle cesty?
Zaťatý zuby a naběhlý žíly,
svírání mozolnatejch rukou v pěsti,
ramena otlačený od popruhů
a taky víra, že jít ixkrát přes rozcestí
bejvá hezčí než hnát se přímo k cíli
a vlastně chodit pořád jenom v kruhu.
To věčný přibití na kříž cest
je naše touha, odměna – a trest.
Trest za to, že jdem cestou dobrodruhů
a že se nenecháme vést
těmi, kdo chodí celý život v kruhu.

Zlatý Trapsavec 1979