Holubice

Noemova holuba
svrbí pod pařátky paluba:
„Všichni jsme tady ve dvojici,
jenom já nemám holubici!
Čtyřicet dnů jsme byli v páru
a kde je teď, to nemám páru.
Archa se v hřebenech vln zmítá
a ona, trajda, někde lítá!
Jako bych slyšel její smích.
Mám já snad sedět na vejcích?“
Noe se tváří spiklenecky,
štráduje přes ty staré necky
a občas skoukne hodinky.
Budoucí otec rodinky
neopeřených holubů
dal by mu křídlem přes hubu.
„Že ty té couře držíš palce?“
Až za soumraku někde v dálce
zjeví se malý bílý bod.
A náhle celý parochod
vzrušeně hýká, syčí, piští
a očekává dění příští.
Holub se nadme, ale vyčká.
Fakt je to ona, holubička!
Už jsou si všichni zcela jistí.
„V zobáku nese ňáký listí!“
„Kopřivu?“ „Chmel!“ „Ne, na mou čest,
toť olivová ratolest,
odvěký symbol nadějí!“
Dobré holubice se vracejí.