Když jsme s Rikim zakládali rodinu, byli jsme hodně mladí a vlastně první, kdo z našeho okruhu rodiny a přátel měl děti. Možná jsme byli nepoučitelní, ale hlavně nebylo od koho se poučit.
Projevilo se v mnoha oblastech. Například jsme jako přesvědčení pacifisté zásadně nepořizovali dětem militaristické hračky. Naši kluci závistivě koukali po pistolích a puškách svých kamarádů ve školce, ale byli jsme neoblomní.
Tak dlouho, až si pětiletý Davídek přinesl domů strašlivý zářivě červený samopal z plastu. Vyhrál ho v soutěži v běhu u příležitosti Dne dětí a přihlásil se tam právě jen kvůli hlavní výhře. Samopal nedal z ruky a šel s ním i do postýlky…
Podobně jsme dodržovali také zásadu, že se děti nemají strašit. Důrazně jsme jim vysvětlili, že žádná strašidla nejsou. Bubák byl u nás neznámý pojem, dokud jsme jim nepřečetli Ladovu knížku Bubáci a hastrmani, která ovšem nikoho nevyděsí.
Ostatně naši domácí pohádkoví hrdinové byli spíš Ferda, Rumcajs a Medvídek Pú. Klasické pohádky od Němcové a Erbena sice taky znali, ale nenadchly je. Stejně jako mě v dětství.
Dnes jsou v módě názory některých dětských psychologů, podle nichž není nic lepšího než dítě před spaním důkladně vystrašit. Sežraná Karkulka, krev stříkající z uťatých dračích hlav, princ rozsekaný na kousky, zlá královna přinucená tančit v rozžhavených železných botách a tak. S tímto názorem bych si tedy dovolila polemizovat. Odpoledne, prosím. Ale před spaním bych radši nasadila Křemílka a Vochomůrku.
Nicméně rodičovská zkušenost, získaná postupem času, mě přesvědčila, že dítě se bát potřebuje. Když tu možnost nemá, samo si ji najde. A tak se u nás objevilo naše domácí strašidlo.
Vlastně přesně nevíme, jak k tomu došlo. To, s čím vás teď seznámím, není vzpomínka, ale rekonstrukce. Ale tak nějak to nejspíš bylo.
Jednoho večera naši chlapečci obzvláště zlobili a uklízet hračky je ani nenapadlo. Třetí důrazné upozornění jsem doprovodila oblíbenou rodičovskou výhrůžkou „… nebo uvidíte!“ Vrátila jsem se do kuchyně a vtom někdo zvonil zdola od vchodu. Protože k nám neustále chodily nějaké návštěvy, stiskla jsem bzučák a pokračovala v přípravě večeře. Ale znovu zvonění. Nojo, někdo nestihl otevřít včas. Takže opět bzučák. A zvonek do třetice! To už jsem zvedla domovní telefon a ptala se, kdo to je. Zároveň se začal o věc zajímat Riki. Patrně se odehrál krátký rozhovor.
Já: „Haló… cože? Nerozumím… Haló…?“
Riki: „Kdo to je, prosím tě?“
Já: „Nevím. Nějakej cizí hlas.“
Riki: „A jde sem?“
Já: „Nevím. Asi jo.“
Otevřela jsem dveře na chodbu, ale výtah stál a nebylo slyšet ani kroky po schodech.
Riki: „Tak jde sem teda?“
Já: „No, uvidíme.“
Zašla jsem do dětského pokoje a strnula konsternovaná na prahu. Kostky byly v bedně, houpací kůň vzorně zaparkovaný u skříně, plyšová zvířátka seřazená v postýlkách jak vojáci. Užasle jsem zírala na synáčky, kteří se mi věšeli na nohy: „Maminko, búúú búúú, už nevolej toho Cizího Hlasa!!!“
Naštěstí nikdo nepřišel, proběhla večeře a děti šly do hajan. S Rikim jsme pak situaci chvilku rozebírali. Zaskočila nás, ale pak jsme nad tím mávli rukou.
Hned nazítří ale děti začaly ječet, když někdo zvonil. Jenže to byl náš kamarád, kterého dobře znaly. Nejčastější návštěvy u nás zvonily kódem – počáteční písmeno jména morseovkou, takže jsem jen prohodila „Á, Vojta“ a zmáčkla bzučák. Jakmile jsem však zvedla sluchátko domovního telefonu, začalo to znovu:
„Maminko, ne, nevolej Cizího Hlasa, prosím prosím, búúú búúú!!!“
Brzy jsme pochopili úžasné výhody našeho domácího strašidla. Jen co začal v dětském pokoji řev hádky nebo bitky, kdykoliv se jim nechtělo uklízet před spaním nebo odmítali jíst, stačilo říct:
„Jak chcete. Tak já půjdu zavolat Cizího Hlasa,“ a vykročit ke dveřím.
Fungovalo to bezchybně řadu let, i pak, když přišla malá Zuzanka. Ani jsme ji nemuseli strašit sami, najednou jsme zjistili, že se Cizího Hlasa bojí taky. Starší bratříčci ji informovali sami, nebo to pochopila z kontextu.
Potvrdilo se, že děti prostě strach potřebují. My, krkavčí rodiče, jsme jim ho dlouho surově odpírali. Milosrdná náhoda nám však vyšla všem vstříc a pak už bylo všechno v pořádku.
Bohužel, časem každé dítě pochopí, jak se věci mají, a naše domácí strašidlo se zvolna vytratilo. Ale ne úplně. A znovu nás zaskočilo.
V době, kdy kluci už bydleli samostatně, přišel nejstarší syn na návštěvu. Nabídla jsem mu večeři, ale řekl, že jedl a jen ochutná. Takže jsem mu nachystala pokrm na dětský talířek. Na dně byl obrázek ježečka, ale trochu zvláštního – podivně protáhlého, s nataženýma rukama. Syn jedl a najednou zaječel: „Cizí Hlas!“ Strnuli jsme a Rikimu zaskočilo. „Cizí Hlas!“ pokračoval náš korunní princ a mlátil lžící do dna talířku. „Takhle jsem si ho vždycky představoval! Proto jsem nikdy nechtěl dojíst polívku!“
Komentáře