Člověk, který má do vínku dánu aktivitu, energii a organizační schopnosti, musí tyto vlastnosti zužitkovat, jinak je to neštěstí pro něj i pro jeho okolí. Totalitním režimem mi byla vnucena nečinnost, nemohla jsem sehnat zaměstnání ani jako uklízečka. Aktivitu jsem tedy uplatňovala na různých festivalech a pilně navštěvovala také divadla a koncerty, zejména alternativního směru.
To bylo skvělé, ale neslo to i určité nevýhody. Jednou z nich byl fakt, že se tyto akce odbývají obvykle o víkendech nebo ve večerních až nočních hodinách. To pro matku tří dětí není ideální.
Na druhé straně, manžela a potomky má častá večerní nepřítomnost dovedla k tomu, že se naučili samostatně postarat o jídlo.
Nejprve zvládli knedlíky s vajíčkem (to je základ!), pak přidali krupicovou kaši. Naučili se vařit těstoviny a brambory. Když se překlenuli přes palačinky, už byla ruka v rukávě. Následovalo pečené kuře, guláš a řízky, a to už je arzenál, s kterým vystačíte i na delší dobu než tři čtyři dny. Tak dlouhá byla Porta a většina festivalů – a déle má absence v rodině obvykle netrvala.
Dcera dodnes, když mě chce vytočit, vyhlašuje před lidmi, že od osmi let vařila pro celou rodinu. Když jí na to skočím, podotknu, že to znamená, že jednou týdně udělala připálené palačinky, a je oheň na střeše. Pravda je ovšem někde mezi. (Ale uprostřed tedy ne!)
Tento příběh však spadá do doby, kdy naší Zuzaně, řečené Skiska, už bylo sedmnáct let. Dost na to, aby se zúčastnila týdenního kurzu astrologie.
Konal se v Podolí u Salima, který měl jednak v tu dobu neschopenku a nemohl by se kurzu zúčastnit, a druhak měl doma dost místa pro další tři studentky a dva lektory, tedy mě a Vladimíra Langmajera. Vyučování probíhalo celý den a holky se ujaly vaření oběda. Nebyl čas na složitosti, ale jedli jsme dobře.
Zejména Jana Železná vyrukovala často s pokrmem, který jednoduchostí sice už hraničil se stavem nouze, ale přesto všem chutnalo. Třeba špagety se špenátem. Nebo jindy s mrkví. Skiska byla ve věku, kdy kuchyňské vědomosti už běžně využívala, takže se ten týden učila nejen astrologii.
Krátce po kurzu skutečně jednu novou zkušenost uplatnila. Byla neděle a nabídla se, že uvaří oběd. Synové už žili jinde, doma jsme byli čtyři: manžel, ona, já a náš kamarád Bolek, který u nás tou dobou bydlel.
Bolek a já jsme byli vegetariáni. Někdy jsme si vařili zvlášť – my „blafy“ a oni maso. Častěji jsem však uvařila třeba makrobiotiku a masobiotici si ji doplnili buřtem nebo kusem kuřete od včerejška. Jindy ukázněně snědli naše zrní se zeleninou, ačkoli Riki obyčejně podotkl, že mu tam cosi chybí. Jeho názor byl, že zelenina je dobrá, když podtrhuje lahodnou chuť masa.
Tentokrát Skiska slíbila vegetariánský oběd. Byl hotov zázračně rychle: od ohlášení, že vaří, neuplynulo ani půl hodiny a talíře stály na stole.
Obsahovaly špagety a nastrouhanou syrovou mrkev. Jídlo dokonale dietní, prosté živočišných bílkovin, tuků a chuti.
Muži protáhli obličej. I mě to překvapilo: „Počkej, tam přece má být ještě smažená cibulka. A sýr…“
„Tam nic takovýho nepatří! To se jí jen tak!“
Evidentně si to spletla s tím špenátem.
Riki nenadšeně dloubl vidličkou do špaget. „Fakt, jo?“
Bolek nesměle podotkl: „Neomastíme to trošku?“
Chtěla jsem se zachránit situaci: „No, já bych přece jen narychlo osmahla tu cibulku a někdo zatím nastrouhejte sýr.“
Dcera se rozlítila: „Vařím já! A tohle jídlo se jí tak jak je! Nebudete mně do toho kafrat!“
Nejmladší dítě v rodině, navíc děvče potrefené dvěma staršími bratry, mělo občas potřebu ventilovat své generálské sklony.
„Ale Zuzanko, přece si vzpomeň, že to nebylo jen takhle holý…“
„Dyť tys tam tehdy vůbec nebyla,“ obvinila mě.
Jen tím potvrdila mou teorii. Špagety se špenátem jsem opravdu nejedla, vyřizovala jsem tou dobou něco ve městě. Pokusila jsem se jí to vysvětlit.
„Já už toho mám dost! To je naposled, co jsem vám vařila!“
Chopila se jednoho z talířů, zmizela ve svém pokoji a práskla za sebou dveřmi.
Seděli jsme jak hromádky neštěstí kolem stolu.
„Něco podobnýho jste tam jedli celej tejden, jo?“ ozval se Riki.
„Ale ne,“ protestovala jsem. „tohle je moc dobrý jídlo. Jenže se do toho dává ještě ta cibulka a sejra, no.“
„Já vás slyším!!“ ozvalo se výhružně z dětského pokoje.
Už jsem se neodvážila nic dodat. Rozmrzele jsme se začali rýpat každý ve své porci. Riki se spolehl na to, že cinkot vidliček leccos přehluší, a zašeptal:
„Hele, nepřipadáš si, že jsme jako ty vejminkáři, co se bojí něco říct, aby jim hospodyně příště dala vůbec něco k jídlu?“
Tlumeně jsme se zasmáli.
Vzápětí se Skiska vřítila zpátky do kuchyně, rozzuřená, až jsme se mimoděk přikrčili: „Tak teda mluvte – chybí vám v tom snad něco???“
Zlověstné ticho bylo třeba narušit. První zvedl hozenou rukavici Riki:
„Mně tam chybí maso.“
Nemohla jsem ho v tom nechat samotného:
„Já bych si dala sýr.“
Odvážil se i Bolek:
„A já cibulku.“
Zuzanka trhem otevřela spížku a sousední lednici. Ozval se trojí mlaskavý zvuk. Nedokázali jsme se hnout, jen jsme strnule zírali.
Uprostřed Rikiho talíře trůnila masová konzerva.
Bolkovy špagety zdobila cibule s rezavou slupkou.
Mně byl dopřán tavený sýr i se staniolovým obalem.
„Stačí?!“ ostře komentovala své vítězství dcera.
Zkoprněle jsme hleděli do talířů.
Načež se někdo zasmál.
Druzí dva ho následovali hurónským řehotem.
Rozesmála se i Zuzka a přinesla si talíř zpátky do kuchyně.
Když okořeníte sebehorší blivajz smíchem, nemůže chutnat úplně špatně.
Komentáře