Moje matka byla v dobách svého mládí, ale ještě i pěkně dlouho potom, nadšená turistka. S podobně postiženými kamarádkami trávila několik let za sebou dovolenou na Slovensku. Dívek bylo osm, znaly se ze Sokola a říkaly si Mukiny.
Jezdily nejraději do Nízkých Tater, pod Kriváň. Hluboké lesy, vysoké hory, čistý vzduch, křišťálová voda a hlavně ničím nerušené ticho přírody. Tehdy. Později, když jsem začala jezdit na vandry, uvědomila jsem si s lítostí, že to, o čem maminka vyprávěla, já už nikdy nezažiju. Aspoň ne u nás doma, ve vlastech českých. A slovenských, tehdy ještě.
Dobře – devět duh za sebou, klenoucích se jako barevný tunel kolem hřebenovky, to je sice zázrak, ale v zásadě by se mohl stát znovu, když budu zrovna já u toho. Jenže některé věci prostě odvál čas.
Třeba obrovská kvanta hřibů, které nikdo nesbíral, protože všichni už měli houbových jídel po krk, a každý nasušeno tolik, že přemítal, jak je dopraví domů…
Ale nejkrásnější a nejnedosažitelnější byla tehdejší naprostá samota. Dnešní hřebenovky připomínají občas Václavák. Mukiny za těch několik let spatřily jedenkrát baču se stádem ovcí. Na protější stráni.
Pravda, jednou se vracely z celodenního výletu a už z dálky viděly dvířka stanu vyvrácená. Vůbec nepočítaly s tím, že by někdo přišel, natož aby je vyloupil. Strachovaly se o zásoby, ale při bližším ohledání na místě nic nechybělo. Nakonec dospěly k překvapivému vysvětlení.
Podsadu stanu postavily přímo na místě, z dostupného dřeva. A panty dvířek udělaly z kůže od slaniny. Zřejmě šel okolo zase nějaký ovčácký pes, případně vlk nebo medvěd, a pochutnal si na ní.
Poslední rok jeli s dívkami taky dva mládenci ze Sokola. Parta strávila nádherných čtrnáct dní v přírodě a pak, když se mělo odjíždět, rozhodli se Milan a Lída, moji budoucí rodiče, že zůstanou ještě v horách. Bylo jim už pětadvacet, takže měli o týden dovolené víc.
Zkušenosti předchozích let je přesvědčily, že kolkolem není živáčka, takže není třeba se s ničím skrývat. Jednoho slunného dne se milovali přímo na louce u stanu. Hned vedle pěšiny, která vybíhala z cípu lesa a vzápětí se zase stáčela mezi stromy po stráni dolů.
Náhle z šera hvozdu vystoupily tři ženy. Byly oděny v bílých loktuších z domácky tkaného plátna. Hluboký mech tlumil jejich kroky tak, že si jich mladá dvojice vůbec nevšimla, dokud nebyly přímo nad nimi. Kráčely volným krokem kolem šokovaného páru. Laskavě a moudře se usmály, pokynuly hlavami a nejstarší pravila:
„Pámbu požehnaj!“
A v dubnu jsem se narodila.
Komentáře