(POKUK 23. 2. 2017, téma: „Když múzy mlčí, národ vlčí“)
Árie z Dona Giovanniho
po týdnu zpívala si celá Praha.
Pískali si je tovaryši
a učedníci z pekárny.
To už je dávno, podle mýho.
V oku mě štípe slza vlahá.
Kde se vztah k múzám promarnil?
To co dnes člověk na ulici slyší,
jak si to prozpěvují děti,
je nejspíš trylek auta se zmrzlinou
nebo popěvek z reklamy.
Tak to jde od desíti k pěti.
Z billboardů na nás múzy vlídně kynou,
co máme koupit nám stručně oznámí.
Dnes už je skoro k nevíře,
že často bylo vidět malíře,
jak rozloží si svoje nádobíčko,
nebo fotografa, jak čeká na světlo.
No, ještě je to zcela nesmetlo,
jenom jich nějak ubylo.
A komu by se taky líbilo
být co chvíli pozadím pro selfíčko.
A kdo má hodně šťastnou ruku
a vleze foťákovi do záběru,
může se ihned, na mou věru,
pochlubit známým na Facebooku.
Básníci se taky krčí v koutě,
s květnatou mluvou drží hubu.
Zato ty kraviny, co napadnou tě,
zatepla prodej na YouTubu.
Umělec dávno nešílí,
rameny bezmocně krčí.
Múzy nám pěkně zvlčily
a národ k tomu mlčí.
Komentáře