Valentin

Valentin bude v neděli.
V práci to všichni chlapi věděli
a dostala jsem čtyři růže,
primulku, kafe, srdce z kůže
a třicet deka pralinek.
A copak asi tatínek,
dceruško a synku,
myslí na maminku?
Doma mě zdraví na půl huby
a nic. Nejistota mě zhubí.
Čekám. V neděli odpoledne
konečně vidím, že se zvedne
z křesla, hezky se usměje
a ve mně stoupá naděje.
Ježíšmarjá, teď to řekne!

Jistě to bude stejně pěkné
jako před lety na schodech,
když polibky nám braly dech.
Mlčí. Jde mu to nějak ztuha.
Ale pak přece jenom: „Uhá-
-dneš, co bych si teď přál?
Jít na pivo bez těch tvých řečí.
Tak mlč a nazdar. Ticho léčí!“
Zahrčel výtah, chvilka pouhá
a skončila tak moje touha.
Mám pocit, že si něco dlužím.
Tak přivoním k těm cizím růžím,
opřu se v klidu o linku,
dám si kafe a pralinku.