Nabarvené ptáče jsem chtěla vidět a tedy viděla. Drastické scény jsem čekala, ale bylo jich příliš. Taková přemíra, navíc v dlouhém filmu, už může být kontraproduktivní. Zvláště když není ničím, doslova ničím vyvážená. Nikde ani trochu krásy, laskavosti, naděje – o závanu humoru nemluvě. Zábavnost jsem nečekala, ale takový film už je prostě únavný. Přestože jednotlivé epizody mají zvláštní pomalý spád a udržují si napětí.Nejvíc mi vadilo, že je to vesměs takové předpokládané. Během prvních tří epizod jsem pochopila, jak se to celé bude vyvíjet, a ono to tak fakt bylo. (Například když se objeví první úsměv, je jasné, že ten člověk pak chlapce znásilní, a on to samozřejmě udělá…) Takže se ze mě místo diváka pak stává kritik, který si jen v duchu odškrtává pomyslný seznam, co se ještě má odehrát. Autor to sice všechno splní, takže bych mohla být spokojená – ale překvapení by mě nadchlo víc. Umělecká díla tohoto typu mě netěší, i když uznávám jejich jiné kvality – jako příklad uvedu třeba „Kdo chytá v žitě“ nebo „… a bude hůř“.Musím uznat, že film hodnoty má. Například skvěle vybrané herce. Na to, jak malý prostor mají k vyniknutí, si s tím dokázali velmi dobře poradit.Teď dám prostor ke kamenování a srovnám to se Svěrákovic „Po strništi bos“. Vím že srovnávám nesrovnatelné, ale základ je v obou stejný – malý chlapec, vytržený válkou ze svého prostředí. Jistěže situace je velmi odlišná, ale pozor: ta odlišnost není jen v míře hrůz reality, ale PŘEDEVŠÍM v náhledu na ně. Zatímco ve Strništi jsem několikrát zažila dotek skutečné velikosti, ten stav, kdy umění zatne drápy do srdce, v Nabarveném ptáčeti jsem se toho nedočkala.
Komentáře