Když se upálil Jan Palach, chodila jsem do deváté třídy.
Všichni jsme z toho byli v šoku. Do té doby jsme sledovali případy upálení jen v televizi, šlo o mnichy, protestující proti čínské okupaci Tibetu. A najednou Palach. „Ale my jsme přece země s úplně jinou kulturou, u nás přece tohle nikdy nebylo,“ nechápal táta. „On píše, že je pochodeň č. 1, copak teď se budou upalovat další mladí lidi?“ strachovala se máma. Z rádia a televize promlouvaly kdejaké vážené osobnosti k národu a zapřísahaly hlavně mládež, aby se neobětovala.
Měli pravdu. Ničeho by se nedosáhlo, naše země byla okupovaná a bylo jasné, že to tak už zůstane. Jenže Palach si nemyslel, že by mohl dosáhnout takové změny. Šlo mu o to, aby lidé nezlhostejněli, aby jim nebylo jedno, že se to stalo, aby s tím nezačali souhlasit a třeba kolaborovat.
Když Palach zemřel, nakoupila jsem z kapesného tři metry trikolóry a metr úzké černé sametky. Taky třicet malých sichrhajcek. Přinesla jsem to domů a máma z toho ušila malé trikolóry na připnutí, nahoře černě lemované. A napsala jsem projev do školního rozhlasu.
Druhý den jsem rozdala trikolóry všem spolužákům. Přemluvila jsem kamarádku Pavlu, aby šla se mnou do ředitelny, a tam jsem řekla řediteli, že jsem napsala ten projev. Přečetl si ho a byl překvapený. Řekl, že sám chtěl promluvit, ale když je to tak, že vítá akci přímo od žáků, a abych to přečetla. Řekla jsem, že to přečte Pavla, protože já ráčkuju a nechci, aby se tomu někdo smál. A tak se stalo.
Projev se nedochoval, škoda, ráda bych si přečetla, co jsem tam tehdy psala. Ale kdyby to bylo moc naivní nebo hloupé, ředitel by to nepustil. Pavle maminka vynadala, mně ostatně taky, protože tušila, jaká nastane doba – měla strach, že se z toho dcera bude muset zodpovídat a nedostane se na školu. Naštěstí se to nestalo, ale o něco později už by to bylo prakticky jisté. Ředitel p. Hališka, doktor filosofie, neprošel normalizačními prověrkami a byl rád, že ho nechali učit někde jinde.
Po revoluci se konečně mluvilo o Janu Palachovi s úctou a důstojností, jakou si zaslouží. Na ČT o něm byly dnes dva pořady. A na facebooku jsem si přečetla kýbl špíny, urážek, zpochybňování a zesměšňování. Já vím, bývalí estébáci a komunisti, trollové, přízemní lidičky, kteří nikdy nepochopí velikost sebeobětování. Jen nechápu, proč je jich tolik, kde se pořád berou. A proč je tak málo těch, kteří se jim staví na odpor. Ta lhostejnost, proti které Palach bojoval, se nám pěkně vryla do DNA.
Komentáře