Milí posluchači, vážení přátelé, ahoj kamarádi, hau kóla!
Cílem našeho dnešního semináře je odpovědět si na otázku, zda tak výjimečný duch, jakým bezesporu byl Jára Cimrman, mohl vůbec stát stranou při vzniku lesní moudrosti – woodcraftu.
Nejprve k hnutí samotnému. Jak informovanější část posluchačstva ví, vzniklo v počátcích 20. století v Severní Americe a jeho zakladatelem je mimo veškerou pochybnost E. T. (tedy Ernst Thompson) Seton, přírodovědec, malíř, spisovatel, etnograf, filosof a pedagog. Další vývoj není pro náš výklad podstatný, tedy jen opravdu stručně: Seton se brzy seznámil s anglickým důstojníkem Robertem Baden-Powelem, kterého myšlenka woodcraftu hluboce zaujala. Poté, co z něj odstranil zavádějící mystiku a obohatil jej svěžími vojenskými prvky, vznikla organizace ve světě daleko rozšířenější – skaut.
V kacířských Čechách pak opětovným odbouráním těchto prvků byl položen základ hnutí ve světovém měřítku ojedinělého – trampingu. Tramping totiž – a to se běžně neví – je ryze český fenomén. Ano, vlastně až v dnešní době se díky přecivilizovanosti a ekologickému myšlení šíří tramping i ve vyspělých zemích – ovšem již pod názvem outdoor, pod kterým k nám jako pozoruhodná západní novinka také dorazil.
Ale vraťme se k tématu naší přednášky. Cimrmanovy zásluhy o formování zásad trampingu jsou nesporné. Poslední pochybovače umlčel nález Cimrmanova cancáku ve sbírkách Národního muzea v Caracasu, kde byl omylem vystaven jako fonetický záznam obřadních zpěvů kmene Yaruro. Zato otázka Mistrova podílu na vzniku hnutí lesní moudrosti byla donedávna otevřená. Světlo do problematiky přišlo ze zcela nečekané strany.
Proslulý písničkář Bob Dylan byl opakovaně tázán paní Dee Barber-Setonovou, spravující Setonovu pozůstalost, zda některý z jeho předků nenavštívil v roce 1901 jejího otce během jeho pobytu v New Yorku. Známý zpěvák neměl čas se problémem zabývat a na dopisy vytrvale neodpovídal. Do okamžiku, kdy mu jedna z jeho fanynek po návštěvě Evropy předložila k podpisu nahrávku představení Cimrman v říši hudby. Přestože pan Dylan česky neumí, stálé opakování Mistrova jména nemohl přeslechnout a rázem mu svitlo. Vzápětí dostává paní Dee odpověď: „S mým příbuzenstvem neměl Váš otec nic společného.“ píše Bob Dylan, občanským jménem Robert Zimmermann.
Ne však Jára. Jak prokázal Setonův deník, Seton a Cimrman se skutečně setkali. Iniciátorem schůzky byl Seton. Tohoto průkopníka přírodního života zajímaly všechny formy pobytu a pohybu v přírodě. Přirozeně nemohl přehlédnout ani počátky lyžování, které se s veselým pokřikem Skol! lavinovitě šířilo z evropského severu do okolního světa. Protože se chtěl o tomto novém sportu poučit od odborníka, pozval na jaře 1901 do newyorkského hotelu Kowalski právě Cimrmana, který byl jak známo nejlepším světovým fyzikem, matematikem, astronomem, pedagogem, gynekologem a lyžařem.
Setkání mělo zpočátku zcela obvyklý průběh. Oba pánové si vyměnili několik zdvořilostních vět a pak začali hovořit o lyžování. A právě v okamžiku, kdy chtěl Seton přejít k nástinu hlavních ideí lesní moudrosti, zasáhla do děje třetí osoba, jakkoli byla rozhovoru přítomna od samého začátku. Byl to překladatel Isidor Rowbeetcheck.
Tento rodilý Newyorčan, jehož tlumočnické kvality byly jistě na dostačující úrovni, měl jednu slabost, a tou byla silná pověrčivost. Neustále četl horoskopy, kupoval si snáře a značnou část svých příjmů promrhával v brlozích věštkyň a kartářek. A právě toho dne mu jedna z nich hádala z kávové sedliny, že dnes bude mít štěstí: budou ho platit dva největší géniové lidstva. Tlumočení dvěma vědcům tedy nejprve pokládal za příznivé znamení osudu. Poměrně brzy však zjistil, že se hovor neustále točí kolem jakéhosi sportu, při němž se člověk za pomoci dvou
nehorázně dlouhých kusů dřeva přivázaných k botám pohybuje zasněženou horskou krajinou, tedy místy, kam soudný člověk tak jako tak nevkročí. Zmocnily se ho pochybnosti. Překládání těmto pánům, jejichž jména mu koneckonců nic neříkala, začal považovat za ztrátu času a rozhodně kvůli nim nemínil zmeškat svou životní šanci. Navrhl jim tedy, že vrátí celý honorář a zapůjčí jim anglicko-německý slovník, s jehož pomocí se snadno domluví sami. Nutno přiznat, že drobný škudlil Cimrman a Seton, jenž v sobě nezapřel skotské předky, s návrhem souhlasili.
Od této chvíle nabyl rozhovor dvojkolejné podoby. Seton seznamuje Cimrmana s úhelnými zásadami woodcraftu, zatímco Jára mu prostě vypráví své příhody z lyžaření. Je možné předpokládat, že se v Cimrmanově případě na celé věci podepsala i určitá dotčenost, že byl díky svému jménu, rakouskému občanství a hlavně Setonově nevědomosti donucen užívat nenáviděné němčiny, jazyka našich utlačovatelů.
Možná byste očekávali, že za takových podmínek mělo celé setkání hubený výsledek. Paradoxně se však právě on stal pevnou součástí woodcrafterské symboliky. Povězme si, jak k tomu došlo.
Seton se již delší dobu marně zabýval hledáním něčeho, co je lidem toužícím po návratu k přírodě společné a nejlépe i tak trochu posvátné. Neustálé Cimrmanovo opakování slova ski (ve starší němčině to jsou lyže), které Setonovi tehdy ještě nemohlo nic říkat, ho přivedlo na myšlenku, že cizinec, o jehož výslovnosti si nedělal žádné iluze, má na mysli sky, což se správně čte skaj a v angličtině znamená oblohu. Ano, modrá obloha, to je přesně onen spojující prvek, který se klene nad adepty přírodního života! Symbol, který lze vyjádřit i v pozdravu, byl nalezen. Je to ono Blue sky!, překládané českými woodcraftery jako S modrou oblohou!
Nebyl by to však malíř Seton, kdyby se nepokusil získat hned také symbol výtvarný. Samozřejmě zdvořile požádal autora myšlenky, aby mu jej navrhnul. Cimrman sice nechápal, proč mu během povídání o nehodě při lyžování v Krkonoších podává Seton pastelky, ale domyslel si, že ho jeho protějšek žádá o nakreslení technických podrobností epizody. Nerozpakoval se a namaloval, jak se po pádu v blízkosti Labského dolu řítil svahem podoben obrovské sněhové kouli, z níž trčí do různých stran jen špičky lyží – bohužel modrých. Nebo bohudík? Ano, je to ono bílé kolečko s modrými rohy, které se stalo woodcrafterským znakem a které vidím i na mnohých vašich rukávech a klopách v podobě odznaků různých tábornických organizací nebo trampských domovenek.
Než ukončím svou přednášku, chci vás ještě v kostce seznámit s dalším osudem pana Rowbeetchecka. Tlumočník tedy vyšel z hotelu Kowalski a zamířil do překladatelské agentury, kde, jak doufal, mu konečně zprostředkovatel dohodí kýžený kšeft s vyvěštěnými génii. Cestou však narazil na bezradného vlasatého mladíka s houslemi pod paží, který ho německy prosil o pomoc. Jednalo se o vyhledání jakéhosi periferního divadla, na jehož představení spěchal. Rowbeetcheck za půl dolaru ochotně poskytl mladíkovi doprovod a na místě samém byl ještě požádán jedním mladičkým hercem, aby mu za úplatu dvaceti centů poslal z pošty telegram do Londýna ve znění: „Chvíli se tady ještě zdržím – Charlie.“
Isidor Rowbeetcheck zemřel v roce 1926, aniž se kdy o svém setkání s Einsteinem a Chaplinem dověděl. Nechceme nikoho z vás, milí posluchači, zavádět na křivolakou stezku tmářství, stojí však za povšimnutí, že kyne-li nám dle věštby odměna od dvou největších géniů lidstva a my si ji vlastní hloupostí zmaříme, má osud pro nás přesto přichystány jakési náhradníky.
Vážení posluchači, nechci se dotýkat citů většiny z vás. Pozdrav i znak hnutí lesní moudrosti je jistě krásný a romantický, ačkoli jeho obsah je tragikomickým nedorozuměním. Proto nemáme námitek, aby se obou i nadále užívalo. Čest a úcta k pravdě nás však nutí vrátit jim aspoň v našich, vědeckých kruzích původní smysl. Dovolte tedy, abych se s vámi jménem našeho týmu rozloučila:
Modré lyže!
Komentáře