Taftan zůstal uložen hluboko v mé paměti.
Na cestě Tam jsme zde trávili asi dvě hodinky pozdního rána. Po několika dnech jsem mohla z hlavy sundat šátek kryjící vlasy, v Íránu povinný pro všechny ženy včetně cizinek. Ta úleva! Rozradostněně jsem se vydala na obhlídku stánků.
Taftan je malá pohraniční vesnice, spíš hlavně tržiště. Potulovala jsem se mezi stánky, domorodci a nepočetnými turisty. Semtam byly vidět kozy, zpravidla rezavé s různým stupněm flekatosti. Jedna z nich mě zaujala.
Byla napůl schovaná za jedním okrajovým stánkem a v klidu přežvykovala kus lepenky.
Jsem z generace, která už kozy zná spíš z literatury a z letmého pozorování na venkově. Přesto vím, že je koza mlsná a dokáže sežrat kdeco, papíry nevyjímaje. To je právě podkladem četných literárních a filmových humoresek – rozkousané vysvědčení, občanský průkaz, oddací list a podobně. Kartón z krabice mi sice přijde chuťově o třídu níž, ale budiž.
Ostatně sežvýkala skoro všechno a tvářila se dost spokojeně. Už jsem chtěla odvrátit zrak, když koza shýbla hlavu a se stejnou chutí se pustila do igelitu, který se jí válel u nohou.
Nevěřícně jsem sledovala, jak v ní postupně mizí. Dokonce jsem popošla o pár kroků blíž, abych se ujistila, že jde skutečně o igelit. Koza mě pohoršeně sjela pohledem a výstražně mekla, aby bylo jasné, že ona byla u igelitu první.
Celou situaci jsem si vyfotila, ačkoli jako dokument má tahle fotka mizivou cenu. Už proto, že koza vůči mně pojala podezření a snažila se odvracet. Možná to byla plachost, ale spíš odhodlání uhájit kořist před konkurencí.
Vrátila jsem se k autobusu a podělila se o zážitek s Michalem.
Na oplátku mi sdělil, že jsme pozváni na čaj.
Naším hostitelem byl majitel dopravní společnosti a pozval nás do své hlinito-plechové boudy, odkud celou firmu řídil. Byla krytá plachtou velkou skoro jako vojenský hangár, vystlaná koberci a nedivila bych se, kdyby v ní měl i televizi a počítač.
Během hovoru jsem dala k lepšímu zážitek s kozou. Michal, Lukáš a Daniela pochybovačně vrtěli hlavami, ale náš hostitel se smál. Ovšemže zdejší kozy žerou lepenku a igelit! Co taky jiného v poušti, že.
Ukázalo se, že v Taftanu žije 200 – 300 koz. Nikde není žádný strom, keř, ba ani tráva. Kozy se živí hnijící zeleninou, slupkami z banánů a pomerančů, další podstatnou složkou stravy je obalový materiál.
Vždycky jsem byla přesvědčena, že mám velice otužilý žaludek. Jsem ochotna pozřít kdeco nezvyklého, stláskat nejrůznější cizorodé komponenty. Když vznikne dilema, jestli se pokrm má ještě sníst nebo už vyhodit, dobrovolně se nabídnu a jednoduše ho ochutnám. Tady jsem ale kapitulovala. Na tohle prostě nemám. V mé pomyslné galerii nejpozoruhodnějších zvířat zaujala taftanská koza pevné místo.
Aby bylo jasno, ty kozy tam nejsou jako nějací domácí mazlíčci, ale jako dobytek určený k dojení a později k porážce. Chuť toho mléka a masa by mě zajímala. A ještě víc obsah všelijakých zdraví škodlivých látek. Ale tady zřejmě doposud nikoho nenapadlo se tím zabývat. Ostatně nebyl čas, abychom na vlastní nebezpečí udělali ochutnávku.
Cestou jsme se pak s Michalem opájeli ekologickou vizí, jak dovezeme do Česka chovný pár taftanských koz. Vysadíme je na skládky a kozy je budou přirozenou cestou rekultivovat.
Necháme udělat chemický rozbor mléka a v případě, že by se dalo pozřít (Čech by měl být v tomto ohledu celkem vytrénovaný), budeme je prodávat v neškodných dávkách za těžké prachy jako něco extra.
Prosadíme taftanskou kozu jako nejlepšího přirozeného likvidátora černých skládek a na prodeji kůzlat a jejich vývozu do ciziny nestydatě zbohatneme. Do chudých asijských oblastí, například do íránsko-pákistánského pohraničí, je samozřejmě budeme nabízet s výraznou slevou…
Komentáře