V některých indických státech je také prohibice, ale ne tak tvrdá jako v tehdejším Íránu. Alkohol se prostě neprodává, ale není trestné si ho opatřit. Takže odpadají všechny ty kontroly v průběhu cesty, jakým jste v Íránu vystaveni několikrát denně. Ale protože se v běžném obchodě s alkoholem nesetkáte, ochutnali jsme vlastně jen něco málo z placatice v nočním autobusu do Džajpúru. A pak se s námi ještě na cestě Zpět podělil spolucestující ve vlaku o láhev whisky.
Zato jsme si dvakrát koupili pivo.
Poprvé to bylo v Dharamsale, kde jsme je objevili na jídelním lístku. Nikdy jsem nebyla pivní nadšenec, na rozdíl od Michala, ale zvědavost je zvědavost, a tak jsme si za hanebné peníze koupili pivo místní produkce.
Podle očekávání to byla břečka, kterou by se u nás nikdo neodvážil prodávat. Ale co, Ind by asi taky ohrnul nos, kdyby ochutnal naše karí. Protože mi pivo nechybí ani doma, myslela jsem si, že jako zkušenost to stačí.
Chyba lávky! Druhá příležitost se naskytla, když jsme pobývali v Džajpúru a rozhodli se navštívit místní proslulou pevnost.
Nachází se na kopci nad městem, takže se stoupáním zapotíte. Byl březen a počasí přes den bylo na krátké rukávy. Přístupová cesta zcela strategicky ústí v občerstvovně.
Předpokládala jsem, že se odbudeme pepsicolou, ale objevili jsme, že tam mají pivo. Bylo v sedmičkách a ve srovnání s našimi cenami samozřejmě drahé. Protáhla jsem obličej a Michal bryskně spočítal, že láhev piva je vlastně levnější než tři pepsi, které mají stejný obsah, a že nám jedna pepsi na osobu stačit nebude – prostě jsem podlehla argumentům.
Rozhodli jsme se dát indickému pivu ještě jednu šanci.
A dobře jsme udělali. Bylo vynikající! Když to říkám já, budete mi muset věřit. Nějakým řízením osudu mám totiž jazyk degustátora. Ačkoli pivo skoro nepiju, běžně rozeznám značku (u vína klidně i sklep).
Nemohli jsme uvěřit svému štěstí. Prohlíželi jsme láhev ze všech stran, ale opravdu to bylo místní pivo, vyráběné přímo v Džajpúru. Jmenovalo se Bullet (což anglicky znamená kulka) a bylo superstrong, tedy asi jako naše dvanáctka.
No, nebudu vás napínat, tenhle zázrak má zcela reálné vysvětlení. Asi dva roky po Cestě jsem objevila někde v časopise, že džajpúrský pivovar vybudovali Češi.
Pivo bylo výborné, ale nastala potíž s Michalem. Naše Cesta se chýlila ke konci, peněz ubývalo a nemohli jsme si je dovolit vyhazovat. Než jsme dopili jednu společnou láhev, předestřel mi několik variant:
– Opijeme se Bulletem, nakoupíme ho zásobu na cestu a domů už to nějak dožebráme.
– Zatímco já budu obluzovat personál, on ukradne celou basu.
– Uděláme tady hostům školení, jak se správně pije pivo – zdarma, jen za náklady.
Pravda, to poslední by možná bylo užitečné. I já jsem si všimla dvou Indů, kteří seděli u vedlejšího stolku, každý před sebou měli jednu láhev a za celou dobu našeho pobytu v hospodě jim z ní ubylo asi 3 cm.
Stroze jsem odmítla všechny Michalovy pokusy a dožadování, nakonec jsem ho musela z restaurace téměř odvléct. Chodili jsme po pevnosti, dělali fotky a já jsem si vůbec nevšímala jeho občasných úpěnlivých pohledů směr pivo, jakož i letmých doteků čarodějné červené šňůrky na krku, kterou jsme dostali při návštěvě dalajlámy. A pak se to stalo. Prohlíželi jsme si zrovna umělé jezírko, které je tam vlastně jako napajedlo pro krávy, když se shora ozvalo:
„Hallo! Where are you from? Come here!“
U hradeb na nás mávala skupinka asi sedmi Indů. Přišli jsme k nim. Měli rozložené deky na zemi, na nich občerstvení, prostě udělali si piknik. Hned pro nás našli místo na dekách, podali nám brambůrky a před každého postavili samostatnou láhev piva Bullet.
Michal blaženě roztáhl pusu od ucha k uchu, zasněně přimhouřil oči a řekl:
„Člověče, tak si myslím, že ta šňůrka od dalajlámy je fakticky dost dobrá.“
Komentáře