Teta Zdena byla v noci na plese, na maškarním, a vyhrála první cenu!
Šla za vodníka.
Od rána postupně jak všichni vstávali, se o tom mluvilo. Všichni šli za ní do jejího pokoje a chtěli vidět tu masku. Kdo ji teda neviděl už předtím, jako třeba moje mamka, která jí to pomáhala vyrábět. Vím to, protože se spolu radily v našem pokoji.
Na stole byl velikánskej dort a všichni jsme dostali kousek. Ale jenom málo, aby zbylo ještě po obědě, když nás tady bydlí tolik pohromadě. Jedenáct.
Všichni se pořád bavili o tom plese, jaký tam ještě byly jiný masky, to bych teda taky chtěla vidět, ty sněhuláky a roboty a princezny, jak spolu všichni tancujou. Ale nejvíc jsme s Laďou chtěli vidět toho tetinýho vodníka.
Laďa je můj bratranec a je o půl roku mladší. Ještě nechodí do školky. Doma jsme pořád spolu a hrajeme si a pereme se a strýc Olda, to je jeho tatínek, nás každou chvíli staví zádama k sobě, aby bylo vidět, jestli mě Laďa už dohání. Ale nedohání, pořád je o půl hlavy menší. A strýc vždycky řekne: „No, to už bude za chvilku!“ Ale mně připadá, že je to pořád stejný.
Po snídani se všichni rozešli do svých pokojů a my jsme šli za tetou Zdenou, protože ta si s náma vždycky nejvíc hraje. Hrozně jsme chtěli taky vidět tu hastrmaní masku! Ale teta řekla: „Ne, neukážu vám ji. Protože byste se báli!“
My jsme škemrali dál a teta trvala na svým a Laďa už začal krabatit bradu, tak já povídám:
„Ale teto Zdeno, my přece víme, že žádný vodníci neexistujou. Že je to jen v pohádkách a pohádky nejsou pravda, ty jsou všechny vymyšlený. My víme, že je to jenom maska, a moc bysme chtěli vidět, jak to vypadá. My se nebudeme bát.“
Teta se chvilku zamračila, jak se zamyslela, ale pak říká: „Dobře. Já se obleču do masky a vy počkejte před dveřma!“
A šla se převlíct. Stáli jsme na chodbě před jejím pokojem a já jsem vykládala Laďovi, že je to vždycky tak, že si dospělý lidi myslej, že se všeho bojíme. My přece víme, že to nebude žádnej hastrman, ale teta Zdena.
No a pak se otevřely dveře a na chodbu vyšel VODNÍK!!! Celej zelenej i s vlasama a měl obrovský oči! Slyšela jsem Laďu ječet a slyšela jsem, jak ječím já. A vodník vykročil k nám a sehnul se a napřáhl po nás ruce! Letěli jsme s Laďou na konec chodby a vodník běžel za náma a něco křičel!! Vběhli jsme do kuchyně a vlítli pod stůl. Vodník za náma! Ale to už si sundal hlavu a byla to teta Zdena. Stála v půlce kuchyně a bylo to i zpod stolu poznat.
Přestali jsme řvát a bylo slyšet tetu, jak volá: „To jsem přece já, teta Zdena! Slibovali jste, že se nebudete bát!“ Nojo, to jsme teda slíbili a já jsem se moc styděla. Za oba, ale víc za sebe, protože Laďa je ještě malej.
On pořád trochu fňukal, ale já jsem se párkrát zhluboka nadechla a řekla jsem: „My víme… že nejseš vodník, ale teta Zdena. My jsme jenom… chtěli vidět, jak vypadáš odzdola!“
Teta si na chvilku zakryla pusu a pak povídá: „Dobře. A chcete mě teda vidět odzdola? Jako vodníka? S maskou?“
„Chceme,“ volala jsem, aby nebylo slyšet, jak Laďa vzlyká. „My už se vůbec nebojíme!“
Teta si stoupla tak, abychom ji zpod stolu dobře viděli i s hlavou, a řekla: „Teď se dobře dívejte. Teď jsem vaše teta Zdena,“ a zvedala tu zelenou hlavu vzhůru, „teď si tu masku nasadím, ale vy víte, že nejsem hastrman. Tak pozor, teď.“ A natáhla si to zelený na obličej. Laďa vedle mě se vyděšeně nadechl a spustil, ale já jsem mu zakryla pusu rukou a překřičela jsem ho: „My víme, že nejseš žádnej vodník, že seš naše teta Zdena, a nebojíme se!“ Najednou to Laďovi taky došlo a přestal brečet. A byl zticha a jenom zíral, i když teta zaskřehotala: „Brekekeks!!“
Potom si teta Zdena vlezla k nám pod stůl a ukázala nám tu masku. Bylo to vlastně triko a podvlíkačky, obarvený nazeleno. Přes to měla krátkou červenou střapatou sukýnku a za pasem nafukovací žabku, kterou jsem večer v koupelně nemohla najít. Nejlepší byla hlava, protože měla oči udělaný z míčků na pingpong, a velikou červenou pusu. A ty zelený vlasy, to byla vlna, přišitá k červenýmu kloboučku. Taky ruce byly bezvadný. To byly normální zelený rukavice, ale veliký. A v těch prstech byly uvnitř na konci zašitý pětadvacetníky, takže to fakt vypadalo jak ruce hastrmana, jak ho maluje Josef Lada.
To je jasný, že žádný vodníci nejsou. Jsou to normální lidi jako každej. Akorát mají ty kuličky na prstech a pingpongový oči.
Komentáře