Jdeme do cirkusu! Přijel cirkus Moskva a všude po městě visí barevný plakáty. Jsou na nich koně a tygr a plešatej pán, kterej má vzadu a nad čelem zrzavý vlasy a bílej obličej a hodně se směje.
Moc se těším, protože v cirkuse byl taky kocour Mikeš a to je jeden z mých nejoblíbenějších hrdinů z pohádek, a ještě taky medvídek Pú a Ferda mravenec. Ale to vlastně nejsou pohádky, pohádky jsou o králích a o princeznách a jsou vymyšlený, protože žádný králové a princezny přece nejsou. Kdežto Mikeš je mluvící kocour, kterej klidně může být. Asi ale taky žil už někdy dřív, protože na těch obrázkách v knížce jsou všichni oblečený tak, jak chodí jenom starý lidi. Ale kocour se klidně může naučit mluvit i dnes, proč ne. Kdybych nějakýho měla, určitě bych ho to naučila.
Tatínek do cirkusu nechce, říkal něco o týrání zvířat, to nevím co znamená. Asi tím myslí, že ty zvířata jsou cvičený, aby skákaly přes hořící kruh, jak je to na plakátě. A taky říkal, že cirkus Moskva tady máme každej den, stačí si pustit rádio, a nemusíme platit ještě lístek, beztak za to platíme ažaž.
Ale já myslím, že poslouchat v rádiu, jak tygr skáče přes hořící kruh, není nijak zábavný. Naštěstí maminka řekla, že lístky už koupila, tak se moc těším.
Stejně jsem v rádiu o cirkusu Moskva nic neslyšela. Ale třeba je to tam večer, když spím, nebo když jsem ve školce. Jinak tam hrajou písničky a hudbu a v neděli po obědě je pohádka. Taky jsou tam zprávy, to musím být ticho, aby táta dobře slyšel, a teď se v nich pořád mluví o tom, že přijede Chruščov a Bulganin. To jsou dva páni ze Sovětskýho svazu a budou tady na návštěvě. Zeptala jsem se, jestli to bude jako když přijela za dědečkem na návštěvu jeho sestra z Vídně. Taťka se zachechtal a pak řekl že ne, protože ta přivezla všem oblečení a čokolády, a maminka dodala: „Doufám, žes o tom s nikým nemluvila, hlavně ne ve školce!“
Dobře že mi to připomněla, protože ve školce nám taky říkali, jak přijedou Chruščov s Bulganinem a hned se ozval Milánek, že u nich v létě byl taky strejček z Německa. Ale paní učitelka ho okřikla, to Milánku nikoho nezajímá. Jenomže to všechny zajímalo a děti se ptaly Milánka, jestli ten strejček je Němec, protože Němci jsou přece zlí a Hitler udělal válku. Paní učitelka se všechny snažila překřičet, ale Milánkovi se přesto podařilo říct, že ten strejček vůbec není zlej, ale je inženýr v Lipsku. Paní učitelka řekla, jo v Lipsku, tak to jo, a už nechala Milánka mluvit, i když pak povídal, že ta tetička je opravdová Němka a vůbec jí nerozuměl, protože mluvila německy. Ale taky není asi zlá, protože mu dovezla autíčko.
Paní učitelka řekla, že to je tedy hezké.
Tak nevím, jak to s těma Němcema je. Nejspíš to neví ani paní učitelka, když napřed ne a pak je to najednou hezký.
S dětma ve školce se teď hodně bavíme o cirkusu, protože někteří už taky mají lístky jako my. Všichni jsme zvědaví a moc se těšíme. Ti co už někdy v cirkuse byli říkají, že nejlepší jsou šašci, a to je ten pán na plakátě. Že různě padají a fackujou se a kopou do zadku a tak. Řekla jsem, že to se mi asi nebude líbit, když je někdo na druhýho zlej, ale Lojza říkal, že je to možná jenom jako, protože se všichni lidi smějou a ty šašci taky. Tak jsem zvědavá a budu se teda taky nejvíc těšit na šašky.
No a přišla neděle a je to tady! Po obědě jdeme do cirkusu.
Napřed jsme chodili venku a tam byl zvěřinec. Ty zvířata v klecích. Ale nebyly moc zábavný, protože jen tak seděly a koukaly nebo chodily pořád tam a zpátky, a kolikrát nebylo nic vidět, protože byly někde zalezlý. Možná jim byla zima, mně teda jo. Tak jsme šli dovnitř, abychom si sedli blízko a dobře viděli.
Napřed jezdili koně čím dál rychlejc dokolečka a vzpínali se a na nich seděla hrozně krásná slečna, která měla sukýnky jako baletka a celá se blýskala. Ale ona jenom neseděla, ale taky třeba stála každou nohou na jednom koňovi a oni při tom běželi úplně nejrychlejc, asiže tím tryskem, jak se to píše v pohádkách. A dělala na nich různý stojky a oni pořád běželi.
Nejvíc se mně líbili tři páni s žebříkama. Pořád na ně lezli a přitom ty žebříky nebyly nikde opřený a byly i dost vysoký. Jeden pán na tom žebříku chodil! Ale to nebyl dvojitej žebřík, kterej se jmenuje štafle a chodil na něm náš dědeček, když maloval pokoj. Umí na něm chodit i maminka, viděla jsem to, když dědečkovi pomáhala. Jenže tenhle nebyl dvojitej, byl jednojitej! A ten pán na něm fakt trochu chodil, to teda nevím jak to dělal. A i když nakonec spadnul z výšky, tak ty druhý dva páni tam byli nachystaný a chytili ho a nic se mu nestalo.
Teda ty zvířata mě zklamaly. Dvě lvice a lev a tygr, a jedno zvíře jsem neznala, takový černý, taťka říkal, že je to panter. Tak především, oni vůbec nemluvili! V Mikešovi i cirkusový zvířata mluví. Ale možná tam neměli Mikeše, kterej by je to naučil. Celou dobu všelijak běhali a skákali, dokonce i přes ten hořící kruh, ale vypadali, že se jim vůbec nechce a semtam zařvali. Ale ten pán v červeným obleku, mamka říkala krotitel, se jich vůbec nebál a práskal je bičem a oni teda vstali a skočili. Ptala jsem se, jaktože toho červenýho pána nesežerou, když je pořád bije, ale naši mi vysvětlili, že ty zvířata ví, že to nesmí, a že by pak nedostali nažrat. No jasně, proč taky, když už by se nažrali toho pana krotitele.
No a pak přišel pán v modré blýskavé vestě, kterej tam pořád chodil a vždycky pověděl, co bude dál. A teď řekl, že už se to blíží a už mezi nás přijdou ti, na které čekáme. Do toho zahrála hudba a pak tam vběhli šašci! Jeden tlustej plešatej z plakátu a druhej měl velký obočí a fousky. Jak běželi, jeden druhýmu nastavil nohu a ten se rozplácl na zemi a lidi se hned smáli. A já jsem pochopila, že jsou to fakt oni, na které všichni čekáme, a do ticha jsem radostně zakřičela na celý cirkus:
“Chruščov – Bulganin!“
A všichni diváci se smáli, vůbec nebyli k utišení, a já jsem měla radost, že jsem to poznala první.
Komentáře