Kabrňák

Potkali jsme ho na zimním táboření v Krkonoších a zkraje nás skoro naštval. Vyhlašovala se totiž soutěž o nejvzdálenějšího účastníka. My Jihočeši už jsme si byli skoro jistý, když se od lesa přiřítil pořez v červený čepici. „Morava, tady Morava!“ hulákal.
Striga z pořádající osady s mapou v jedné a kružítkem v druhé ruce se zeptala: „Severní nebo jižní?“
„Jižní! Brno!“ vykřikl a cena byla jeho.
Když vám někdo utrhne flašku Tulamorky skoro od huby, nepotěší vás to. I když ji Brňák dal vzápětí kolovat. A protože se ukázalo, že je na zbytek sám, rozhodli jsme se s ním sblížit.
„Co kecáš o jižní Moravě, když seš z Brna?“ zahájil hovor Šmejdil. „Brno není žádná jižní Morava! Nebo snad máš doma vinnej sklípek a vyšívanej kroj?“
„Kroj nemám a sklípek v paneláku stačí leda tak na lyže. A vy byste chtěli do vinnýho sklepa?“ nadhodil Brňák. To znělo zajímavě. A rychle jsme se domluvili, protože, jak se ukázalo, v Brně má každej strejdu se sklípkem. Nebo aspoň známýho, kterej má známýho.
Říkali jsme mu pořád Brňák, protože byl Frank a toho my máme v osadě taky. A za měsíc jsme se v tom sklípku, někdy kolem třetí ráno, dohodli, že Brňák s náma pojede na Velikonoce na vodu.
Už cestou domů ve vlaku nás napadlo, že když někdo v životě neseděl v lodi, měl by to možná prvně zkusit až v létě. Ale dohody ze sklípku se neporušujou. A Brňák vypadal, že něco snese.

Čekal jsem na něho u vlaku. Napřed se vyrojily hordy lyžařů, protože letos Velikonoce přály spíš jim. Pak vyskočil Brňák s báglem. Na rozdíl od lyžařů měl pádlo a červenej šátek na piráta. Za ním slezla po schůdkách malá blondýnka, tak třináct let. Taky s pádlem.
Brňák říkal, že asi nepojede sám. Taky že ne. Z vlaku postupně vylezl vytáhlej fracek kolem patnácti, další malá holka, o něco větší zrzek, no celkem šest puberťáků. Poněkud mi zatrnulo. On vlastně ve sklípku říkal, že vede ňákej oddíl. Ale netušili jsme, že robátka vezme s sebou na vodu. Pátýho dubna.
Samozřejmě krom pádel neměli žádný vodácký vybavení. Zato bágly jak na měsíc v Antarktidě. „Jsme připravený,“ pochlubil se Brňák. „Nařídil jsem jim vzít si ne dvoje náhradní oblečení, ale troje!“
Představil jsem si, jak to budou cpát do barelů. „No, doufejme že se s tím vším vlezete do lodí. Ale stejně vám chybí to, co je v tuhle dobu nejpodstatnější.“
„Co?“ znejistěl.
„Záchranný brusle!“
Šli jsme do půjčovny, naštěstí tam mám kámoše. A taky bylo z čeho vybírat, protože Brňáci byli jediný šílenci, co chtěli v tomhle počasí půjčit vybavení.
Pochopitelně nikdo z nich v životě vodu nejel. Nás bylo sice šest, ale jich přesilovka a lichej počet. Navíc dvě naše holky byly na vodě jen jednou a kormidlovat neuměly. Takže nejlepší řešení byla pramice. Brňák trval na tom, že s robátkama pojede sám. No nazdar.
Navíc mi při tom počítání s hrůzou došlo, že je nás dohromady třináct.

V kempu u řeky to nevypadalo nejhůř. Hlavně tam neležel sníh. Robátka čile postavily stany a vařily večeři, bylo vidět, že se vyznají. Takže vlastně jedinej problém byl Prudič.
To je jeden místní, kterej vždycky otravuje v kempu. Vybere si nováčky a začne je strašit. Vlastně si ani moc vymejšlet nemusel.
„No, včera v noci bylo mínus tři, ráno byl kolem břehů tenkej led. Dneska vypadá že přituhne. Ta voda může mít přes den tak dva tři stupně. Jo vy jedete poprvé? Tak to počítejte, že se první den tak osmkrát desetkrát cvaknete, to je jasný…“ Tak všelijak prudil. „Doufám že seš dobrej plavec!“ vyzývavě se obrátil na Brňáka.
„Nepotřebuju umět plavat. Mám loď!“ sebejistě zahlásil Brňák.
„To si doufám děláš srandu?“ zeptal jsem se ho tiše.
„Nedělám. Su neplavec, no,“ přiznal šeptem. „Ale děcka plavat umí. Nic jim neříkej, přece mě neshodíš,“ zaprosil.
I v tý kose jsem se zpotil. Kristova noho!
Prudič dál dělal čest svýmu jménu. „Loni taky jedny podobný vyrazili eště v zimě. Jeden zůstal pod ledem a ten druhej je dodneska na kapačkách…“ Viditelně se už začaly děsit i naše holky.
Brňák se zahleděl na Prudiče, zúžil oči a sevřel rty. Ale pak se usmál a vytáhl ze stanu kytaru. Robátka se hned chytly a prostě ty kecy překřičely:
„Řeka je široká,
voda nás nese,
i když je divoká,
nebojíme se.
Až přijdou peřeje,
na lodi dobře je,
rumem se zahřeje
ten, kdo ho snese.“
Písniček znali hodně a slyšet je teda bylo. Prudič se ještě párkrát pokusil, ale neměl šanci. Asi po desátý písni se odflákal bez pozdravu domů.
„Spát!“ zavelel Brňák. Robátka poslušně zalezly do stanů. Náš šerif Henry zvedl pochvalně palec: „Teda Brňáku, máš plus. Caparti jsou vychovaný, zpívat umíte a zaplaťpámbu je pryč ten kretén.“
„Seš Kabrňák,“ dodal Šmejdil, a tak mu to už zůstalo. Stvrdili jsme to flaškou slivovice, kterou vytáh jako zápisný i za robátka a vypili jsme ji bez nich, páč by nebylo pedagogický.

Ráno sluníčko jásalo na obloze a snažilo se dohnat, co za poslední dny proflákalo. Chudáci lyžaři.
Henry se ujal zaškolování začátečníků. Šlo jim to prej docela dobře, hlavně teda robátkům. Kabrňákovo kormidlování mělo značný díry, který překrejvalo jedině jeho bezbřehý nadšení. Ale stejně se nedalo nic dělat: myšlenka, že bysme se prostřídali, aby na každý lodi byl někdo zkušenější, byla předem ztracená. Evidentně chtěl před svejma svěřencema zazářit. Anebo – možná – nepřenášet zodpovědnost za jejich případný utopení na někoho jinýho. Takže jsme už moc neotáleli a vyrazili na řeku.
Pramici s brněnskou posádkou bylo slyšet široko daleko. Kabrňákův baryton hlásal, že u maríny sloužil a po mořích se ploužil, a tak podobně. Jinak se potýkali s živlem jakžtakž slušně, nakonec všichni jsme ňák začínali. Na vodě skoro nebylo živáčka vodáčka a my jsme byli na jejich chyby připravený. Vzhledem k tomu, že jsme na startu měli dobrej čas, jsme na oběd dorazili přesně na to tábořiště, kam jsme si přáli. A hele, nebyli jsme tam sami. Čtyři lodě a osm lidí na břehu.
„Ahóóój,“ hulákal na nás povědomej hlas. Dingo! Hned se s náma běžel uvítat. Henrymu se rozsvítily oči a Šmejdil se nenápadně ohlížel, jestli Brňáci koukají, že nás Dingo zdravil první.
Dingo je totiž bejvalej reprezentant. Má pár medailí a málem byla mezi něma i olympijská. Jenže s robátkama to ani nehlo. Kabrňák vydal příkazy ohledně vaření a až potom se mě stranou zeptal, kdo to jako je. Nedal na sobě nic znát, ale zřejmě to svým dítkám sdělil, protože jsme si všimli, jak pozdějc Dingovi visej na rtech, kdykoli něco řekl.

Po obědě se obloha trochu zatáhla a spadlo pár kapek, takže jsme radši vyrazili, necelou hoďku po Dingový partě. Kdyby se rozpršelo, ať jsme na tábořišti co nejdřív. Dohodli jsme se, že já a Šmejdil s holkama poplujem radši rychlejc a Henryho loď bude průběžně konat odbornej vodáckej dozor nad pramicí. Což bylo sice dobře, ale zároveň to nestačilo, jak se vzápětí ukázalo.
Asi po půlhodině jsme dorazili k místu, kde se řeka stáčí kolem skály na levým břehu. Na pravým čekal Dingo a další dva jeho lidi. „Bacha,“ hulákali na nás zdálky.
„Neboj, my to známe,“ ubezpečil jsem je. „Musí se jet kolem tý skály, protože napravo jsou pak ty šutry, žejo. Při tomhle stavu vody to nebude problém.“
„Nojo,“ zašklebil se Dingo. „Jenže von je tam spadlej strom.“
Zastavili jsme, vyskákali a šli se na to podívat. Fakt jo! Úctyhodnej javor ležel skoro přes celou šíři průjezdnýho proudu. Zjevně ho přinesla jarní velká voda a pak se vklínil mezi skálu a sousední vysokej šutr, kterýmu se říká Menhir. „Dá se to vůbec jet?“ zapochyboval jsem.
„Dá,“ pokrčil Dingo ramenama. „Naštěstí jsem to včas uviděl a nějak jsem to uhrál, ale je to makačka. Musíte napřed trochu doprava, ale hodně to rozpíchat, páč to tam dělá vír. No a pak se rychle stočit vlevo a trefit se do toho úzkýho proudu mezi kmenem a tím prvním šutrem. My jsme to teda dali, ale vaše holky nejsou moc zkušený a ty Moraváci už vůbec, co? Tak tady čekáme, že bysme si třeba sedli na kormidlo, hlavně na tý pramici. A někdo bude stát na támhletom placáku a navigovat, je z něj dobrej přehled.“
Měl pravdu. Sjet se to dalo, pro jistotu v singlu, ale mákli jsme si. Zatraceně jsme si mákli! Dingova parta na tom nebyla líp. Říkali, že na postupným proplouvání po jednom, s veškerým vysvětlováním předem, ztratili skoro hodinu.
Lodě jsme nechali v zátočině a běželi ke skále. Nejvyšší čas, Henry s Beruškou už tam byli. Pramice prej má trochu zpoždění. Nechali si vyložit situaci a podle předpokladů odmítli pomoc. Vylezl jsem s Kačerem z Dingový party na ten placatej šutr, že budem navigovat. Bylo z něj vidět na javor u Menhiru i na řeku před skálou. Henry to dal vysloveně o vlásek a do toho už se blížili Brňáci.
Šmejdil na ně volal, ať zastaví u břehu. Dingo tam byl nachystanej, že půjde k nim na kormidlo, nejlíp možná sám nebo s dalším parťákem. Že by děcka a Kabrňák došli pěšky, což bude rozhodně bezpečnější. Šmejdil křičel, ždímal volume na maximum, pak už jsem řval taky, a všichni co jsme tam byli, ale co to bylo platný. Na pramici bujaře hulákali, že žaludek stoupá vejš a vejš, na lodi všechno skřípá, a netušili, že to vejš a vejš se blíží a loď bude skřípat na třísky.
Rozjásaně projeli kolem placáku a naše vyděšený mávání rukama asi považovali za uvítací ceremoniál. Vzápětí proud pramici vtáhl.
Projelo mi všechno naráz hlavou. Ty kecy Prudiče večer. Teplota v noci kolem nuly. Kabrňák neplavec, nakonec i ta nešťastná třináctka.
Kabrňák se vůbec nesnažil něco řídit, stejně by nevěděl jak a bůhví jestli by to zvládl. Když uviděl javor, jen otevřel pusu. Najednou všichni zmlkli. Proud hodil pramici čumákem přímo na kmen. Ozvalo se příšerný zapraštění, zavřel jsem oči a zařval.
Zařval i Kačer, holky na lodích v zátoce zaječely. Zase jsem oči otevřel a…
Kmen javoru uvolněnej nárazem důstojně plul po vodě. Řeka byla volná!
Pramice lehce klouzala v mírným proudu, Kabrňák vestoje mával červeným šátkem, robátka ukázkově pádlovaly a všichni vítězně halekali:
„Řeka je široká,
voda nás nese,
i když je divoká,
nebojíme se…“